Jan Skácel: Malá recenze na sníh v novém roce

Teprve za městem, až za městem, ale docela jistě na horách je sníh čistý a bílý, tak bílý a čistý, že nás jímá úzkost. Cosi nám říká: Víš, proč musíš jednou umřít? Protože jsi pro toto bílé mlčenlivé ticho uvnitř příliš špinavý. A najednou máme v sobě strach.

Ale ve sněhu, na zasněžené mezi, stojí keř plný jasně červených šípků. Jako by tu někde blízko vykrvácel pták minulého léta, čísi milosrdná ruka posbírala kapky krve a zavěsila je na keř plané růže. Stromy v dálce jsou černé, kraj oslnivě bílý a šípky karmínové.

Ticho, plno nastlaného, zasněženého ticha.

Slunce se však probíjí mrakem a už to nejsou kapičky krve, už to není bílý rubáš, najednou zazní tón, dlouhý, štíhlý, čistý.

A za tebou, za tebou zůstávají v kyprém sněhu šlépěje.

Z chalupy vyběhne psík, žlutý a černý, ježatý a střapatý. V očích mu hoří veselé ohníčky, štěká a rámusí ze všech sil.

Vteřiny.

Bílá vteřina.

Jedna z osmdesáti šesti tisíc čtyř set vteřin prvního dne nového roku.